Těším se na to, až si za pár let budu prohlížet svůj weblog. Teda za předpokladu, že těch několik let vydržím deník psát. Zatím mě to baví a přináší mi to odreagování od náročné práce a (někdy) nervozní manželky. Uvařím si kávu a budu si číst několik let staré příspěvky. U většiny se budu sám sobě divit, jak jsem tohle mohl vůbec napsat. A u všech spotů budu přesvědčený, že takhle bych to už dneska teda nenapsal. Deníček mi pak připomene čím jsem před lety procházel, co jsem považoval za důležité, co mě stálo za komentáře, na co zajímavého nebo děsného jsem na Internetu narazil. Kde jsem byl, co jsem dělal a co mě dokázalo rozhodit nebo rozuřit tak, že jsem během několika vteřin vystřídal v obličeji celou paletu barev.
A půjdeme ještě dál. Jednoho dne se probudím a budu starej děda s vnoučaty okolo sebe. Vnoučátka budou zvědavá a budou se ptát: "Dědo, jaké to bylo, když jsi byl mladej? " Budeme je vodit do muzea, kde se budou divit jak jsme na takových Penitích IV mohli vůbec něco udělat. A pak jim dáme přečíst deníček, který se ještě psal na klávesnici. Asi nedokážou pochopit, proč jsme ty písmenka museli ručně tukat. To tenkrát neexistoval přístroj, který myšlenky převede na text ?
A za dalších 100 let, když už se budu spokojeně nějaký ten pátek popelit v urně, přijdou vnoučata mých vnoučat a někde v bedně, zahrabané v tom nejtěmnějším koutku na půdě najdou CD. Až jim jejich tátové vysvětlí k čemu to je, objeví zálohu tohoto deníčku (lze jej vůbec zálohovat).
Takže tu máme další důvod proč psát deníček. Zanecháme odkaz dalším generacím.
Komentáre